Jedna nejmenovaná čajovna v Praze

 Cesta do čajovny nebyla příliš dlouhá, ale teplo sálající z rozehřátého asfaltu bylo k nevydržení. Po sestoupení do čajovny to nebylo o nic lepší. Již od dveří nás navíc probodávaly pohledy bosých štamgastů, kteří nejspíš věří, že jsou čajovými mistry. Hnáni touhou být co nejrychleji z jejich dohledu, zapadli jsem na první kryté místo, které jsme později nazvali "kupé". Uměle vytvořené zákoutí pobité různými koberci nebylo vůbec pohodlné. Dvě lavice naproti sobě (stejně jako ve vlaku) neměly hluboký sedák a byly příliš blízko sebe, takže jsme byli nuceni sedět jako ve školní lavici, úplně vzpřímeně nebo naopak divně pokrouceně. Oproti stolečku na nápoje člověk seděl příliš vysoko a z krajního místa člověk na stoleček nemohl dosáhnout. Ještě že jsme byli pouze dva. Čajové menu bylo nepřehledné, protože po několikáté stránce se začalo opakovat, pouze změnilo vzhled. Ceny se zdály vyšší, ale to bude nejspíš Prahou. Obsluha se jevila milá, leč nezkušená. Vodní víla se ani s maximálním úsilím nedala podle jejich návodu připravit jinak než příliš silná. Možná jsem ale příliš náročná. Za vzor dokonalé čajovny mám tu naši Dobrou čajovnu a jiné varianty možná nepřipouštím. Každopádně v Praze pozor.