Historie a techniky kaligrafie

Historie šodó – Až do první poloviny tohoto století se čínské, japonské a korejské znaky psaly skoro výlučně štětcem. Díky tomu si kaligrafie (šodó) zachovala svůj význam a ještě dnes se znaky tradičně štětcem píší. Hlavním důvodem jsou jemné detaily, perem či tužkou nenapodobitelné.
Různých kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pět. První dva, tenšo a reišo, napodobují způsoby psaní znaků v minulosti. Moderní a nejčastěji používané styly jsou kaišo, gjóšo a sóšo. Jen velice málo japonců je schopno přečíst znaky nakreslené v abstraktním stylu sóšo.

Techniky šodó – Po opatření nezbytného materiálu a nástrojů – štětce fude, třecího kamene suzuri, tyčinky třecí tuše sumi a papíru waši, nastává stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění – neúnavné opakování stejných pohybů. List papíru se stává vaším dódžó, důležitá je správná pozice těla, dýchání v harmonii s pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby musí vycházet z boků, nikdy nejsou prováděny pouhým pohybem zápěstí...

Tenšo symbolizuje styl prvních znaků rytých do kostí a do bronzových předmětů. Je stylem nejstarším a obrazově nejbližším původní myšlence. Používá se hlavně na pečetě nebo razítka.

Reišo reprodukuje styl psaní předchůdcem dnešního štětce – kouskem seříznutého bambusu. Čáry jsou slavnostní, protažené.

Kaišo vykresluje všechny charakteristické prvky znaku čárku po čárce, aniž by tyto prvky spojoval. V šodó jde o stadium kógeiko.

Gjóšo tzv. tekutý styl. Charakteristické prvky znaku spojuje a zjednodušuje. Tahy jsou spojené, plynulé a je jich méně. Jde o stadium džijúgeiko.

Sóšo tzv. trávový styl. Vykresluje pouze základní prvky, extrakt znaku, a tím dovádí zjednodušení až do extrému. Z tahů štětce vysvítá jen esence znaku. Jde o stadium abstraktní, blízké mistrovství.

Jiná internetová stránka (http://www.japonsko.tnet.cz/umeni_kaligrafie.htm) poučuje, že kaligrafie jako taková není pouze doménou Japonska. Je rozšířena téměř ve všech zemích Dálného východu, zejména v Číně. Není dobré, abyste kaligrafii zaměňovali za něco jako krasopis. Je to něco víc, je to jeden ze směrů lidských umění, které si získalo mnoho obdivovatelů. Na Západě se často kaligrafie spojovala s odnoží buddhismu, se Zenem. Ale ve skutečnosti to nemusí mít žádnou souvislost. 

V Japonsku se tímto uměním zabývájí desetitisíce uchazečů a stale jich přibývá. Popularitu si umění kaligrafie získává i za hranicemi Japonska a to téměř po celém světě. Česká republika samozřejmě není výjimkou. 

V Japonsku se konají v Tokiu a i v jiných městech soutěže ve tvorbě kaligrafií. Často jsou tyto soutěže pořádány při příležitosti oslav Nového roku. Kaligrafie je jakýmsi obrazem jeho tvůrce u které se obzvlášť cení uvolněný rukopis.  K tvorbě používají kandži (znaky) případně i písmena hiragany.